Život a legenda
Počíná noc, píše se 20.březen, léta Páně 1393. Skupina mužů vynáší bezvládné tělo ze staroměstské rychty, klopýtají v těsném chumlu na kamenný most a shazují bezvládné tělo do Vltavy, mdlé světlo měsíce, ubývajícího po úplňku chabě osvětluje ponurou scénu několika náhodným kolemjdoucím, kteří se instinktivně schovávají do temných koutů.
Milostivé léto
Dějinnou ironií začíná Milostivé léto, které pro Čechy vyhlásil papež. Poslední dny a hodiny druhého nejvyššího představitele pražské arcidiecése, generálního vikáře Jana z Nepomuku jsou známy podrobně. Začátek jeho života je historicky doložený v podstatě jenom z jeho vlastních notářských zápisů, jimiž potvrzoval úřední dokumenty: „Iohannes natus quondam Welflini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis, publicus auctoritate imperiali notarius – Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéza, z císařské moci veřejný notář“. Jeho otcem byl tedy Velflín, či Volflín, který byl nepomuckým rychtářem v letech 1355 – 1367.
Z jeho jména někteří badatelé usuzují na původ z německých kolonistů. O Janově matce není známo nic. Ani datum Janova narození neznáme, narodil se někdy před polovinou 14.století. Stejně tak Janovo prvotní vzdělání, které muselo být velmi důkladné, není doloženo. Poprvé je Jan, již jako veřejný notář, historicky doložen 20.června 1369, přímo v arcibiskupské kanceláři. Tedy již po důkladném vzdělání, se znalostí latiny, složenou zkouškou a po podpisu velmi přísného slibu obřadným jmenování přímo arcibiskupem, tehdy proslaveným přítelem Karla IV., Janem Očkem z Vlašimě. Jako notář u pražské arcidiecéze měl dost práce, nechal si i postavit dům, o kterém jsou známy rozměry i stavitel, nikoli však místo kde byl postaven. Jan byl z titulu své funkce později seznámen i s důležitými událostmi země, protože byl uředním zapisovatelem při výsleších, mimo jiné i rozporuplného mravokárce a kazatele Jana Milíče z Kroměříže, patřícího do kategorie, velmi zjednodušeně zvané „předchůdci Husovi“.
Významným rokem Janova života se stal rok 1380, kdy už absolvoval zřejmě teologické vzdělání a je zván klerikem. V tomto roce zemřel arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, záhy po smrti císařově (29. listopadu 1378). V tomto roce přišla do Prahy morová rána, před kterou nový vladař Václav IV. Uprchl ze země, kam ho vzápětí následoval i nový arcibiskup a původně jeho vychovatel a přítel Jan z Jenštejna.
Jan oltářníkem v katedrále sv. Víta
Jan z Nepomuku obdržel významnou funkci oltářníka v katedrále sv. Víta pro kapli sv. Erharda a sv. Otýlie, kde byl pohřben i Jan Očko z Vlašimě (a před kterou je dnes unikátní stříbrný oltář sv. Jana Nepomuckého). Ještě téhož roku je uváděn v další významné funkci, farář u sv. Havla na Starém městě Pražském, pro kterou musel mít už dokonalé teologické vzdělání a svěcení. Tento kostel patřil k nejvýznamnějším v Praze, což dokazuje i inventář, pořízený právě Janem z Nepomuku. Vedle bohaté kolekce precios, mešních rouch, svícnů, patřilo do majetku kostela i množství gobelínů a zejména bohatá knihovna. A mezi svatými ostatky, kterých zde bylo dokonce 43, byla i část lebky sv. Havla, darovaná kostelu samotným Karlem IV. Byla vsazena do stříbrného relikviáře ve tvaru lebky, zdobené opatskou mitrou.
Po získání takovéto významné funkce, která znamenala i dobré hmotné zabezpečení, se dal Jan do právnických studií na Pražské universitě, která byla v sousedství. Již. r. 1381 je prohlášen bakalářem práva. Brzy na to svěřil vedení farnosti svému zástupci a odjel na další právnická studia na universitu do italské Padovy, třetí nejstarší universitě v Itálii (založena 1222), která se honosila nejproslulejší právnickou evropskou fakultou. Jan tu byl v r. 1378 promován doktorem práv a ještě téhož roku si dal svůj titul nostrifikovat na universitě v Praze. Od roku 1386 byl zvolen do významné (a pro nositele nákladné) funkce rektora padovské university. V roce 1390 už je v Čechách, je i kanovníkem kolegiální kapituly u sv. Jiljí a vzápětí, dle dobové praxe, vyměňuje úřad faráře u sv. Havla za beneficium arcijáhna v Žatci. Zároveň se stává i kanovníkem staroslavné vyšehradské kapituly.
Nezpochybnitelnou autoritou
Od r. 1389 je již veden ve funkci generálního vikáře a tedy druhým mužem arcidiecéze a arcibiskupovým zástupcem zejména ve správních záležitostech. Nad to je jako jeden z nejvzdělanějších evropských právníků nezpochybnitelnou autoritou v právních sporech.
Do těchto významných postavení se dostává v době, která může být považována za nejpohnutější dobu pro církev v druhém tisícletí. Zmítá se ve schizmatu, kdy dva, jeden čas dokonce tři papežové se navzájem dávají do klatby. Zároveň s tím se rozrůstají protestantské a reformní tendence v Evropě. Král Václav IV. se stále častěji dostává do sporů se svým někdejším přítelem a vychovatelem, arcibiskupem Janem z Jenštejna, který se po těsném dotyku se smrtí jak vlastní nemocí, tak příhodou náhlé smrti řeholníka v augustiniánském klášteře v Roudnici, které byl přítomen, mění z galantního dvořana v přísného mystika, přiklánějícího se k purismu, pěstujícího mariánský kult (zavedl v Čechách nový svátek Navštívení Panny Marie) a církevní poezii.
Autor: Ing. Karel Drhovský