Václav IV.

Václav se narodil jako syn českého krále a římského císaře Karla IV. a jeho třetí ženy Anny Svídnické 26. února 1361 v Norimberku. Karel vkládal velké naděje do dlouho očekávaného syna a následníka trůnu.

(český král 1378-1419; římský král 1378-1400)

Již ve dvou letech ho nechal korunovat českým králem a v roce 1376 prosadil za cenu politických ústupků a značných výdajů volbu svého patnáctiletého syna římským králem. Ačkoliv se Karel snažil usnadnit svému synovi nástup na trůn, musel Václav čelit od začátku celé řadě problémů. Na domácí politické scéně se záhy dostal do konfliktu s vyšší šlechtou, která byla nespokojena s obsazováním dvorských úřadů. Václavovi bylo vyčítáno, že se obklopuje příslušníky nižší šlechty bez dostatečného politického rozhledu. Konflikt vyvrcholil dvojím zajetím krále v roce 1394 a v letech 1402-1403. Při prvním zajetí krále napomáhal šlechticům Václavův bratranec moravský markrabě Jošt, při druhém dokonce Václavův nevlastní bratr uherský král Zikmund, který se netajil svými ambicemi na český trůn. Václav se rovněž dostal do velmi ostrého střetu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna kvůli obsazování vysokých církevních úřadů. Jejich spor se stal v roce 1393 osudný generálnímu vikáři Janovi z Pomuku (sv. Jan Nepomucký), který byl na příkaz krále zatčen a mučen. Janova smrt na mučidlech byla v podstatě politickou vraždou vysokého církevního hodnostáře, kterou si nemohl dovolit ani římský a český král, a proto se v roce 1400 stala oficiálním důvodem k Václavovu sesazení z římského trůnu. 
Na přelomu sedmedesátých a osmdesátých let 14. století postihla Čechy silná morová epidemie, která byla předzvěstí hospodářských a sociálních potíží země. V této vzrušené atmosféře začaly do Čech pronikat myšlenky anglického teologa Johna Wyclifa, které silně ovlivnily kněze a kazatele z Betlémské kaple Jana Husa. Václav IV. zpočátku podporoval Husa, který kritizoval nešvary v katolické církvi. V roce 1409 vydal král tzv. Dekret kutnohoroský, který zajišťoval českým mistrům, vesměs stoupencům Wyclifových a Husových názorů, převahu ve vedení pražské univerzity. Když však Hus začal kritizovat prodej církevních odpustků, z nichž měla prospěch i královská pokladna, zřekl se král jeho podpory. Václav toto rozhodnutí učinil také s ohledem na římskou kurii, aby se vyhnul nařčení, že podporuje kacíře. V době kostnického koncilu zaujal vůči procesu s Janem Husem neutrální postoj. Výbuch husitské revoluce v roce 1419 zastihl krále na Novém Hradě u Kunratic. Když se dozvěděl o nepokojích na Novém Městě pražském, postihl ho s největší pravděpodobností záchvat mozkové mrtvice, na jehož následky 16. srpna 1419 zemřel. 
Václav IV. byl v mnoha ohledech rozporuplnou osobností na českém trůně. Podle jedněch současníků, kteří s ním měli možnost rozmlouvat, byl Václav vzdělaný, sečtělý, ovládal cizí jazyky, byl výtečný společník, moudrý a zdvořilý panovník. Do všeobecného povědomí se spíše vryl Václavův negativní obraz, který rozšířili doboví kronikáři zdůrazňujíce jeho skutečné i smyšlené špatné vlastnosti a skutky. Václavovi opravdu chyběly diplomatické schopnosti jeho otce či nevlastního bratra Zikmunda, projevovala se u něho nechuť k systematickému plnění vladařských povinností, nečinnost a apatie. Václav raději dával přednost pobytům na svých oblíbených hradech, kde se v okruhu svých oblíbenců věnoval lovu a vínu. V posledních letech své vlády se stále častěji uchyloval do ústraní. 
Václav byl dvakrát ženat. V roce 1370 se oženil s Johannou Bavorskou, jeho druhou ženou se stala v roce 1383 Žofie Bavorská. Obě manželství zůstala bezdětná.