Sv. František Serafinský
František Preiss (1660 – 1712)
Sv. František Serafinský (socha nahrazena r. 1855 prací od Emanuela Maxe, originál Preissovy sochy před kostelem sv. Josefa na Náměstí Republiky v Praze)
1708
Autor
František Preiss patří do první generace sochařů Karlova mostu. Podobně jako pro ostatní, také pro něj bylo nejobvyklejším prostředkem vyjádření spíše dřevo než pískovec. S největší pravděpodobností pocházel z řezbářské rodiny Preissů z Drážďan. Jeden z členů rodiny se již roku 1580 usadil na Hradčanech. Jeho předkem byl snad řezbář Pavel Preiss. Vyučil se v dílně dvorního sochaře Jeronýma Kohla, se kterým ho pojilo celoživotní přátelství. Jeho učednická léta jsou ovšem spjata také s Olomoucí. Je zde sochařem Františkem Leblosem uváděn mezi lety 1674 – 79. Krom sochařského řemesla se živil také pohostinstvím, na Hradčanech vlastnil radniční šenk. Roku 1709 se společně s malířem Michaelem Václavem Halbaxem a architekty Ferdinandem Maxmiliánem Kaňkou a Janem Ferdinandem Schorem pokusil o založení první umělecké akademie v Praze. Bez úspěchu, žádost byla zřejmě zamítnuta již v první instanci, tzn. v Praze. Umělecký projev Františka Preisse prošel od svého počátku zajímavým vývojem od strnulých soch ještě manýristického rozvrhu až po hluboce procítěné, osobitým realismem prodchnuté práce. Jeho nejznámějšími pracemi jsou sochy českých patronů pro katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, výzdoba oltářů kostela sv. Bartoloměje v Lounech či výzdoba hlavního oltáře kostela v Doksanech. Preissova socha sv. Františka Serafinského pro Karlův most byla bohužel roku 1855, na doporučení Josefa Maxe, nahrazena prací Maxova bratra Emanuela.
Donátor
Objednavatelem sochy sv. Františka Serafinského pro Karlův most byl jeden z nejvýznamnějších mecenášů počátku osmnáctého století Václav Vojtěch ze Šternberka. Tento příslušník jednoho z nejdůležitějších a nejstarších šlechtických rodů v Českém království v mládí procestoval téměř celou Evropu. V Paříži se seznámil se s francouzským dvorem Ludvíka XIV. Okouzlen Římem zrodila se v jeho hlavě myšlenka na vybudování honosné předměstské vily (Zámek v Tróji). Za doby jeho panování zažily rodinné statky nebývalou stavební aktivitu. Krom jiného je Václav Vojtěch také stavitelem rodového paláce na Hradčanech (dnes expozice Evropského barokního umění Národní galerie v Praze)
Sv. František Serafinský
Sv. František Serafinský či František z Assisi, se narodil jako Giovanni Francesco Bernardone do rodiny bohatého obchodníka s látkami roku 1182 v Assisi v Itálii. V mladých letech se ničím nelišil od svých současníků. Stal se trubadůrem a toužil psát francouzskou poezii. Vyvrcholením jeho mnohdy i divokého mládí bylo neúspěšné vojenské tažení do sousední Perugie. Vojsko, ve kterém se toužil stát rytířem bylo poraženo. František byl zajat a brzy na to onemocněl těžkou chorobou. V průběhu tažení, zajetí i nemoci měl František četná vidění, ve kterých mu Bůh sděloval, že jeho posláním bude chudoba a služba Bohu. Prožitá utrpení pro něj znamenala duchovní krizi. Ještě několik málo dalších let se rozhodoval o svém konečném poslání. Rozhodl se vykonat pouť do Říma, kde byl ovšem ke svému obrovskému zklamání obklopen nadutostí a bohatstvím vysokých církevních představitelů. Zahodil proto peníze, oblékl šat žebráka a sám žebral před chrámovými schody. Tím ovšem Františkova konverze neskončila. Nastoupil cestu naprosté chudoby a pomoci bližním. Putoval krajem, pomáhal chudým a rozdával svůj majetek. Na statky svého otce se již vrátit nemohl. Krátký čas pobýval v klášteře v Gubbiu, kde pracoval v kuchyni. Poté opravoval kostely v Porziuncule a pomáhal malomocným. Svou výřečností si získal pověst a první žáky. Bratři žili jednoduchý život v opuštěném lazaretu Rivo Torto nedaleko Assisi. Mnoho času trávili na vycházkách do blízkých hor. Vždy byli usměvaví a ústa plná písní. V roce 1209 sepsal sv. František regule a spolu s jedenácti spolubratry se s nimi vydal za papežem Inocencem III. do Říma. Na doporučení a přímluvu papežova zpovědníka a Františkova přítele kardinála Giovanniho di San Paolo předstoupil František se svou žádostí před papeže. Ten zprvu schválení regulí odmítl, po chvíli váhání ale souhlasil a umožnil tak vznik prvních františkánů, Řádu menších bratří. Z Františka se postupem času stala známá osobnost. Ne jeho kázání docházelo více a více lidí. Ženská odnož františkánského řádu, řád Svaté Kláry či Řád chudých paní, u nás známé především jako Klarisky vznikl z popudu sv. Kláry, která po vyslechnutí Františkova kázání zatoužila žít pod stejnou řeholí. Je doložena korespondence mezi sv. Klárou a sv Anežkou Českou, zakladatelkou Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. V roce 1219 se František, společně s několika dalšími bratry vydal na pouť do Egypta. Zde se setkal se samotným sultánem, který byl jeho odhodláním natolik nadšen, že pronesl památná slova : „Modli se, aby se mi Bůh uráčil odhalit ten zákon a tu a víru, která je mu nejvíce potěšující.“ Františkova návštěva Egypta a jeho vystoupení před sultánem zapříčinilo ještě jednu důležitou věc. Poté, co budou ze Svaté země vyhnáni křižáci a z velkých křesťanských svatostánků se znovu stanou mešity, budou to právě františkáni, kterým jako jediným z celého katolického světa bude dovoleno pobývat a působit ve Svaté zemi. Oficiálně se stali Poručníky Svaté země. Po Františkovu návratu se jeho zdravotní stav zhoršil. Dle legendy se u něj 17. září 1224 poprvé objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Nedlouho na to i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkuli, dle legendy v chatrči pod vypůjčeným pláštěm. Z Františkova odkazu lze vyzdvihnout hlavně Řád menších bratří. Františkáni nejen opatrovali ztracenou svatou zemi na východ od Evropy, dostali se také daleko na západ. Až do nových zemí za oceánem, kde působili jako misionáři u domorodých obyvatel. Z dnešního pohledu ovšem ne vždy pozitivně. Podíleli se například na pálení astronomických spisů starých Mayů. Z teoretického díla sv. Františka jsou nejdůležitější troje řehole řádu, dále Testamentum, který František napsal před svou smrtí a v níž se obrací ke svým bratřím s prosbou aby ho následovali a v neposlední řadě Laudes creatum (Píseň tvorstva), báseň psaná v umbrijském dialektu, která je jednou z nejstarších dochovaných básní v italském dialektu, ale i snad vůbec první básní aspirující na umělecké kvality. Mimo vše vyřčené je František pokládán také za zakladatele tradice betlémů. Se svými přáteli inscenoval scénu Narození v jeskyni nedaleko italské Umbrie. Sv. František bývá zpodobňován jako františkánský mnich s krucifixem, hrdličkou, lebkou, zeměkoulí, jehnětem či vlkem, se stigmaty či bořícím se domem. Je patronem Itálie, ekologie, obchodníků, černých pasažérů a zvířat.
Socha
Socha sv. Františka z Assisi je jedinou prací Františka Preisse pro Karlův most. Stihl ji ale podobný osud jako některé další. V roce 1844 byl za restaurátora poškozených soch navržen sochař Josef Max. Na základě jeho dobrozdání bylo roku 1852 rozhodnuto, že některé sochy již restaurovány nebudou, nýbrž budou nahrazeny sochami novými. Sv. František Serafinský byl jednou z nich. Roku 1855 byl nahrazen sochou sv. Františka od Emanuela Maxe. František Preiss svým výtvarným jazykem spadá ještě do první generace sochařů Karlova mostu. Sv. František je izolován od doprovodných postav andělů. Pro sousoší byl snad vzorem obraz v kostele kapucínů na Novém městě. Na rozdíl od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa či Matyáše Bernarda Brauna je Preissův sv. František klidný, nepatetický a celkové pojetí umírněné a ztišené aniž jsou ovšem potlačeny nesporné umělecké kvality díla.