Sv. Norbert, Václav a Zikmund

Josef Calanza Max (16.1. 1804 Janov u Sloupu v Čechách – 18.6. 1855 Praha)

Autor

Josef Calanza Max se narodil 16. ledna 1804 v Janově u Sloupu v Čechách. Pocházel z rodiny řezbářů a kameníků a společně se svým o málo mladším bratrem Emanuelem byl jedním z nejvýznačnějších sochařů první poloviny 19. století. Taktéž jeho synové zdědili výtvarný talent, jak Gabriel tak Jindřich byli malíři. Josef Max vystudoval Akademii výtvarných umění u Josefa Berglera. V roce 1830 si v Praze otevřel dílnu, která se zanedlouho stala pražským sochařským střediskem. Vrcholem mu pak byla léta po roce 1848, kdy byl pražským magistrátem vyzván, aby obhlédl stav soch na Karlově mostě a případně navrhl náhrady za poškozené. Josef Max byl bezesporu dobrým řemeslníkem, který nedostatek invence doháněl podrobným studiem. Celé jeho dílo vykazuje kolísání mezi doznívajícím klasicismem a nastupujícím romantismem. Z jeho nejvýznamnějších děl : četné náhrobky na malostranském hřbitově v Košířích, Tobiáš uzdravuje slepotu svého otce, reliéf pro tympanon Klárova ústavu slepců (1836), Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích (1841), pomník císaři Františku I., zvaný Hold českých stavů na Smetanově nábřeži v Praze (1844-1846), na kterém spolupracoval s architektem Josefem Krannerem, Pražský student (1848), dnes na 1. nádvoří pražského Klementina, Sv. Norbert (1853), sv. Josef (1854) a sv. Jan Křtitel (1855) pro Karlův most a Pomník maršála Radeckého z Radče, na kterém až do své smrti v roce 1855 spolupracoval se svým bratrem Emanuelem.

Donátor

Objednavatelem sousoší sv. Norberta, Václava a Zikmunda pro Karlův most byl opat strahovského kláštera Jeroným J. Zeidler. Tento uměnímilovný opat se mimo jiné zasloužil o vybudování obrazárny s více než 400 obrazy v prostorách strahovského kláštera.

Sv. Norbert

Sv. Norbert z Xantenu je jedním z českých zemských patronů. Je zakladatelem premonstrátského řádu. Sv. Norbert byl synem hrabat z Gennepu, kteří byli rodově spřízněni s císařskou rodinou. Jelikož byl až mladším synem, měl na výběr z vojenské či duchovní kariéry. Vybral si cestu duchovní a ještě jako malý chlapec se stal kanovníkem v Xanten. Již od útlého mládí projevoval velkou ctižádost, jeho cílem bylo dostat se na arcibiskupský dvůr. Přání se mu zanedlouho splnilo a on se stal sekretářem kolínského arcibiskupa odkud jeho kariéra směřovala ještě výše, na císařský dvůr Jindřicha V., kde se stal císařským almužníkem. Jeho kariéra strmě stoupala až do osudného okamžiku, který od základů změnil jeho život. Na cestě do města Wreden ve Vestfálsku šlehne před jeho koněm blesk, kůň se splaší, Norbert padá a slyší hlas, který mu vyčítá způsob jeho života. Rozhodne se vše změnit. Vrátí se do Xantenu, kde začne působit na své spolubratry, avšak neúspěšně. Opustí proto všechna svá obročí, prodá majetek a vydá se za papežem Gelasiem II, který mu udělí povolení kázat, stane se misionářem. Na koncilu v Remeši v roce 1119 je Norbert papežem Calixtem II. pověřen, aby v Laonské diocézi založil nový řád. Norbert si vybere údolí, vzdálené asi 10 km od Laonu, zvané Prémontré a zde založí první klášter, který se během několika málo let rozroste do desítek členů. Regule nového řádu schválí papež Honorius II. v roce 1125. Norbert také pro svůj řád založí novou třídu laických bratří tzv. terciářů, kteří se mohou ženit a žijí jinak sekulární život, probírají ovšem určitá duchovní cvičení. V roce 1126 je sv. Norbert určen za arcibiskupa v Magdeburku. Pokračuje v krocích, které mají reformovat život kněží. Několikrát mu hrozilo o život. Ke sklonku života se stal kancléřem a poradcem císaře Lothara II. Norbert zemřel v Magdeburku 6. června 1134. Svatořečen byl papežem Řehořem XIII. v roce 1582. Jelikož byl Magdeburk v raném novověku baštou luteránského protestantismu, byly velké snahy o přenesení těla sv. Norberta z Magdeburku do katolického města. Strahovskému opatu, Kašparu Questenberkovi se podařilo, že tím městem se stala Praha. 2. května 1627 bylo jeho tělo slavnostně přeneseno do kláštera na Strahově, kde spočívá dodnes. Sv. Norbert je jedním z patronů českých zemí, je ochráncem nastávajících matek a přímluvcem za bezdětná manželství. Nejznámějším atributem sv. Norberta je monstrance.

Sv. Václav

Sv. Václav je jednou z nejznámějších a zároveň nejdiskutabilnějších postav českých dějin. K jeho životu nemáme doložen žádný přímý pramen, vše co o českém knížeti, budoucím světci a hlavním patronu českého království známe se dozvídáme z legend a jejich opisů. Narodil se někdy okolo roku 907 jako syn knížete Vratislava a kněžny Drahomíry a již jeho dospívání mělo být velice komplikované. Údajně byl vystaven ještě pohanským názorům své matky Drahomíry a zároveň silně křesťanským báby Ludmily. Podle legend byl na svou dobu velice vzdělaný. Vyučován byl na Budči slovanskými kněžími ve staroslověnštině, latině a snad i v řečtině. Toto legendické vyobrazení českého knížete jako mnicha – panovníka je nutno brát s rezervou. V době, kdy číst a psát umělo pouze pár vyvolených členů nejvyššího duchovenstva lze jen stěží předpokládat že by se mladý kralevic připravoval na svou budoucí kariéru nad křesťanskými knihami a spisy. Když roku 921 zemřel kníže Vratislav, Václavův otec, poručnictví mladého knížete se ujala jeho matka Drahomíra. Konflikty mezi Drahomírou/matkou a Ludmilou/bábou byly údajně velice časté a ve svém důsledku zapříčinily jednak Ludmilin odjezd z Prahy na Tetín a jednak odtržení mladého knížete Václava od mocichtivé matky. Někdy okolo roku 925 se dospívající Václav, po peripetiích, ve kterých tekla mimo jiné i krev, ujal vlády a již v počátečním období své vlády se projevil jako schopný panovník a vojevůdce, když si podmanil kouřimského knížete, kterého prameny uvádějí jako Radslava. Největším problémem, kterému musel mladý Václav čelit byl vztah k sousedům, především Sasům a Bavorům. Roku 929 vtrhla spojená vojska saského vévody Jindřicha Ptáčníka a bavorského Arnulfa z rodu Liutpoldovců nečekaně do Čech. Bez většího odporu se dostali až ku Praze. Václav se byl pod tíhou okolností nucen porobit. Obnovilo se placení tributu, poplatku za mír. Tímto krokem si Václav uvolnil ruce pro konsolidování poměrů v české kotlině. Důsledkem dohody bylo také darování ostatků sv. Víta. Sv. Václav je získal od Jindřicha Ptáčníka a založil na nich na Pražském hradě rotundu sv. Víta, později přestavěnou na basiliku a ve čtrnáctém století na katedrálu. Samotná smrt sv. Václava, tak jak ji známe z legend, je více než cokoli jiného ve Václavově životě opředeno fantaskními a málo pravděpodobnými momenty. Mezi starším Václavem a mladším Boleslavem zřejmě docházelo k nedorozuměním, do jaké míry lze ovšem předpokládat, že by tato nerozumění vedla až k bratrovraždě je otázkou. Legendy uvádějí datum Václavovi smrti 28. září 935 (spíše než 929), údajně mělo dojít k podlé vraždě, při které se mladší bratr násilně zbavil vládnoucího knížete, aby sám mohl zasednout na trůn. Již mnohé generace historiků se pokoušeli rozkrýt okolnosti onoho osudného zářijového dne. Jednu z hypotéz přinesl i známý český historik Dušan Třeštík : „Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, rozlítila povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili.“ Buď jak buď, král je mrtev, ať žije král. Boleslav se pevnou rukou ujal vlády a ať ho z hrůzného činu viníme nebo neviníme, byl to právě on, kdo se stal jedním ze zakladatelů české státnosti. Za doby jeho vlády se začaly razit první mince, byl to on, kdo připravil projekt pražského biskupství, stejně jako to byl právě on, kdo sjednotil české kmeny pod nadvládou Přemyslovců. Starší bratr byl pohřben v rotundě sv. Víta na Pražském hradě, kam se dle legend Boleslav velice často uchyloval a lkal nad hrobem svého bratra. Svatý Václav bývá zobrazován jako křesťanský kníže s korouhví a mečem v ruce. Na hlavě mívá knížecí korunu u nohou lva.

Sv. Zikmund

Zikmund se oženil s Amalbergou, dcerou ostrogótského krále Theodericha, s níž měl syna Sidericha. Když Amalberga zemřela, oženil se se svoji komornou Prokopií. Mezi Prokopií a Siderichem panovaly napjaté vztahy, a proto Prokopie svému muži namluvila, že ho chce syn zabít a chopit se sám vlády. Zikmund tomu uvěřil a najal dva muže, kteří v jeho přítomnosti Sidericha uškrtili. K vraždě mělo dojít v roce 522. Zikmund si záhy uvědomil hrůznost svého činu a snažil se ho odčinit tuhým pokáním. Putoval zemí od kostela ke kostelu, rozdával almužny a tvrdě se postil. Jeho čin však měl i dalekosáhlé politické důsledky. Theodorich Veliký, jenž zabitím Sidericha přišel o vnuka, odepřel Zikmundovi pomoc proti dotírajícím Frankům. Když francké vojsko, které vpadlo do Burgundska, porazilo Zikmundovy voje, musel král uprchnout v mnišském přestrojení spolu s Prokopií do kláštera svatého Mořice. Jejich úkryt byl záhy vyzrazen a francký král Chlodomír dal Zikmunda i s rodinou zavraždit a mrtvá těla vhodit do staré studny. Datum Zikmundovy smrti je tradičně kladeno na 1. května 524. Mrtvá těla byla ve studni více než deset let, než si opat kláštera svatého Mořice vyprosil u krále Theuberta svolení k jejich vyzvednutí a přenesení do kláštera. Tento akt, první svého druhu v Galii, se rovnal kanonizačnímu procesu.  Kult svatého Zikmunda se v průběhu 9. až 11. století rozšířil ve Francii a na území dnešního Švýcarska. Do českých zemích pronikl ve 14. století za vlády Lucemburků. V roce 1354 nechal římský císař a český král Karel IV. přenést část světcovy lebky z kláštera v Einsiedeln do Prahy. O deset let později mu mniši z kláštera sv. Mořice darovali tělo sv. Zikmunda, které bylo uloženo v nové kapli v katedrále sv. Víta. Rozhodnutím pražské synody z roku 1366 se začal slavit svátek sv. Zikmunda jako zemského patrona 2. května. Karlovu náklonnost tomuto světci dokládá skutečnost, že svého prvního syna ze čtvrtého manželství s Eliškou Pomořanskou nechal pokřtít jménem Zikmund. Přímluvy ke svatému Zikmundovi údajně Karlovy pomohly, když se léčil z těžké horečky.

Sv. Zikmund je patronem kajícníků, diecéze Mnichov-Freising, Cremony, českých zemí, pomáhá při léčení bahenní a potížích s kýlou. Je zobrazován jako král s vousy, korunou, žezlem, mečem a globem.

Socha

V roce 1844 se na městském hejtmanství jednalo o stavu soch na Karlově mostě, za restaurátora byl navržen Josef Max, který roku 1852 vydal dobrozdání. Některá sousoší již nemají být opravována, nýbrž nahrazena novými dobovými díly „se všemi charakteristickými vlastnostmi jejich tvůrců“. Trojice autorů, která měla v 19. století to privilegium dodat své sochy na Karlův most (Josef Max, Emanuel Max, Josef Kamil Böhm) se ovšem tohoto dobrozdání příliš nedrželi. Nejvíce s dynamickým pojetím baroka kontrastují sochy Josefa Maxa, které jsou strnulé, unylé a bezživotné. Nejlépe pak vyznívá sv. Kryštof od Emanuela Maxe.

Nápis se vyskytuje

Na podstavci uprostřed

HONORI DIVI NORBERTI PARTIARCHAE SACRI AC CANONICI ORDINIS PRAEMONSTRATENSIS ATQUE PATRONI REGNI BOHEMIAE ANNO SALUTIS MDCCCLIII TERTIO IAM POSUIT VENERANDASQUE SS. REGUM VENCESLAI ET SIGISMUNDI IMAGINES ADIUNXIT LAETIS SUB AUSPICIIS REVERENDISSIMI AC MAGNIFICI HIERONYMI ZEIDLER PRAESULIS SIONEI CANONIA STRAHOVENSIS.

(K poctě svatého Norberta, svatého patriarchy a kanovníka řádu premonstrátů a patrona Království českého v památném roce 1853 potřetí již postavila a sochy úctyhodným svatým, králi Václavovi a Zikmundovi, přidala strahovská kanonie pod šťastnou záštitou nejctihodnějšího a důstojného Jeronýma Zeidlera, představeného na Sioně.)

Na podstavci vlevo

S. VENCESLAVSM. DVXET PATRONVS BOHEMIAE DECVS SOLAMENAQVE PATRIAE.

(Svatý Václav, mučedník, kníže a patron český, ozdoba a útěcha vlasti.)

Na podstavci vprava

S. SIGISMVNDVS M. REX BURGUNDIAE PATRONVS BOHEMIAE REGNI CHRISTI PROPVGNATOR PERENNIS.

(Svatý Zikmund, mučedník, král burgundský, patron český, království Kristova věčný bojovník.)

Pod nohou sv. Norberta

IOS. MAX INV. ET FECIT

(Josef Max navrhl a provedl)